Základní terminologie oblasti justice a vnitřních věcí
Doc. JUDr. Bohumil Pikna, CSc. - Policejní akademie ČR
Společný postup v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech zahrnuje podle článku 31 Smlouvy EU tyto formy aktivit:
| 1. | usnadňování a urychlování spolupráce příslušných ministerstev a soudních nebo obdobných orgánů členských států v trestním řízení a při výkonu rozhodnutí, a to též prostřednictvím Eurojustu, jeví-li se to vhodným, |
| 2. | usnadňování vydávání mezi členskými státy, |
| 3. | zajišťování slučitelnosti příslušných právních předpisů členských států, pokud je to nezbytné pro zlepšení této spolupráce, |
| 4. | předcházení kompetenčním sporům mezi členskými státy, |
| 5. | postupné přijímání opatření k zavedení minimálních norem o znacích skutkových podstat trestných činů a trestech v oblasti organizované trestné činnosti, terorismu a nedovoleného obchodu s drogami. |
Rada EU současně podporuje spolupráci prostřednictvím Eurojustu tím, že
| a) | umožňuje Eurojustu přispívat k dobré koordinaci mezi orgány členských států činných v trestním řízení, |
| b) | podporuje pomoc poskytovanou Eurojustem při vyšetřování závažné trestné činnosti, zejména v případech organizované kriminality, s ohledem zejména na rozbory provedené Europolem, |
| c) | usnadňuje úzkou spolupráci Eurojustu s Evropskou soudní sítí, zejména proto aby byl usnadněn výkon dožádání a žádostí o vydání. |
Při formulování trestněprávních aspektů prostoru svobody, bezpečnosti a práva ve Smlouvě o EU je kladen důraz na potírání organizované a neorganizované kriminality, zejména terorismu, obchodování s lidmi a trestných činů proti dětem, nezákonnému obchodu s drogami a zbraněmi, uplácení a přijímání úplatků a podvodu. K dosažení tohoto cíle uvádí článek 31 Smlouvy o EU dvě různé cesty, které se doplňují, a to užší spolupráci orgánů justice a dále sbližování trestněprávních předpisů členských států. Trestní právo v rámci Unie se tedy neomezuje pouze na oblast právní pomoci a související otázky trestního práva procesního. Článek 29 Smlouvy o EU výslovně totiž předpokládá rovněž sbližování trestněprávních předpisů, pokud je to žádoucí. K tomu má patřit podle článku 31 písm. e/ Smlouvy EU stanovení minimálních norem hmotného práva o znacích skutkových podstat některých závažných trestných činů a trestech.
Rovněž Schengenská prováděcí úmluva (Úmluva) obsahuje soudní spolupráci v trestních věcech mezi státy Schengenu, a to vzájemnou pomoc ve věcech trestních, zákaz dvojího trestu, vydávání osob (extradice) a předávání k výkonu trestních rozsudků.
Vzájemná pomoc v trestních věcech (články 48 až 53) doplňovala Evropskou úmluvu o právní pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a usnadňovala její aplikaci členskými státy Schengenu.
Dalším případem justiční spolupráce je zákaz dvojího trestu (články 54 až 58). Úmluva zakotvuje zásadu ne bis in idem. Ustanovení o vydávání osob (články 59-66) mělo za cíl doplnit Evropskou úmluvu o vydávání z 13. prosince 1957 a usnadnit její aplikaci státy Schengenu. Vstupem v platnost rámcového rozhodnutí EU o evropském zatýkacím rozkazu nahradilo toto rozhodnutí vyjmenovaná ustanovení týkající se vydávání osob v hlavě III, kapitoly 4 Schengenské prováděcí úmluvy. Rovněž v případě předání výkonu trestních rozsudků (články 67-69) pro smluvní strany, které přistoupily k Úmluvě Rady Evropy o předávání odsouzených osob z 21. března 1983, platí schengenská úprava jako doplněk této úmluvy. Jelikož otázky soudní spolupráce podle Schengenské prováděcí úmluvy byly zásadním způsobem modifikovány Úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU z 29. května 2000 je třeba tuto spolupráci interpretovat ve smyslu derogací a změn, které tato úmluva zakotvuje. Dále viz Společné vyšetřovací týmy.
Právní úprava:
Smlouva o EU se zabývá společnými týmy (Joint Investigation Teams) v článku 30 odst. 2, a to v souvislosti s rozšířením funkcí Europolu na úseku vyšetřování a podpůrných operativních akcí.
Postup při zřizování společných vyšetřovacích týmů pro účely trestního vyšetřování spolu se základními funkčními aspekty jsou obsaženy v článku 13 Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU z 29. května 2000 (Úmluva), která dosud nevstoupila v platnost. Z důvodu celkového zpoždění procesu ratifikace této úmluvy a s přihlédnutím k potřebě urychlit zavádění společných vyšetřovacích týmů do praxe přijala Rada EU 13. června 2002 rámcové rozhodnutí o společných vyšetřovacích týmech, které recipuje článek 13 citované úmluvy. Současně požaduje, by členské státy přijaly opatření nezbytná pro dosažení souladu s tímto rámcovým rozhodnutím do 1. ledna 2003.
Podle článku 13 úmluvy mohou příslušné orgány dvou nebo více členských států Unie na základě vzájemné dohody zřídit společný vyšetřovací tým pro určitý účel a na určitou dobu, s cílem vést trestní vyšetřování v jednom nebo více členských státech, které tým zřídily. Složení týmu se stanoví v dohodě.
Společný vyšetřovací tým se zřizuje zejména v případech, kdy vyšetřování trestných činů prováděné členským státem vyžaduje obtížné a náročné vyšetřování, které souvisí s jinými členskými státy, nebo několik členských států provádí vyšetřování trestných činů, přičemž okolnosti případu vyžadují koordinovaný postup.
Žádost o zřízení společného vyšetřovacího týmu může předložit kterýkoliv dotčený členský stát. Tým se zřizuje v tom státě, ve kterém má vyšetřování probíhat. Společný vyšetřovací tým působí na území toho členského státu, který jej zřídil, za těchto obecných podmínek:
Vyslaní členové společného vyšetřovacího týmu mají právo účastnit se vyšetřovacích úkonů v členském státě, ve kterém se vyšetřování provádí. Za určitých podmínek mohou být pověřeni vedoucím týmu k provedení určitých vyšetřovacích úkonů na území, kde tým působí.
Členové Eurojustu, Europolu, Evropské soudní sítě nebo OLAF se mohou podílet na činnosti společných vyšetřovacích týmů tam, kde to stanoví dohoda, především podpůrně s poradní funkcí.
Zřízení těchto týmů předpokládá a zavazuje orgány z různých států požadavkem na spolupráci, přičemž na úseku koordinace vyšetřování a trestního stíhání zde hraje Eurojust hlavní roli.
Právní úprava:
Podle článku 31 Niceské smlouvy o EU (2003) má Rada podporovat spolupráci prostřednictvím Eurojustu tím, že umožňuje Eurojustu přispívat k dobré koordinaci mezi orgány členských států Unie činných v trestním řízení, podporuje pomoc poskytovanou Eurojustem při vyšetřování závažné přeshraniční trestné činnosti. Zejména jde o případy organizované trestné činnosti, zvláště s ohledem na rozbory provedené Europolem, nebo usnadňování úzké spolupráce Eurojustu s Evropskou soudní sítí.
Eurojust jako orgán EU byl založen rozhodnutím Rady o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) z 28. února 2002, které nabylo účinnosti 6. března téhož roku. Rozhodnutí o zřízení Eurojustu vymezuje obecná a minimální pravidla, která musí být plněna členskými státy Unie. Zvláště se jedná o přizpůsobení národních právních předpisů ohledně potřeby vybudovat spolehlivé komunikační kanály mezi příslušnými národními orgány a jejich zástupci v Eurojustu za účelem soustavné a aktuální informovanosti o závažné přeshraniční kriminalitě, dále o jmenování tzv. národních zpravodajců pro Eurojust a konečně jde o definování kompetencí zástupců Eurojustu na cizím státním území.
Založení Eurojustu je nutno chápat jako významný krok vpřed. Jeho přínos je spojen s novou dimenzí justiční spolupráce, která spočívá v koordinaci a podpoře soudní spolupráce spojené s vyšetřováním a trestním stíháním závažné přeshraniční a organizované trestné činnosti, a to:
| a) | za účasti dvou a více členských států Unie nebo |
| b) | členského státu a Evropské komise (OLAF) v případech ve spojení s trestnou činností proti finančním zájmům Společenství nebo |
| c) | členského státu a třetí země podle dohody, kterou schválila Rada EU. |
Eurojust je zmocněn jednat prostřednictvím svých národních členů nebo prostřednictvím svého kolegia, zvláště takto:
| 1. | Může v odůvodněných případech v rámci svého zmocnění požádat příslušné orgány dotčených členských států Unie, aby |
| 2. | Na žádost příslušných orgánů členských států těmto pomáhá při zajišťování co nejlepší koordinace vyšetřování a stíhání. |
| 3. | Může ve stanovených případech zajišťovat logistickou podporu, která může zahrnovat mimo jiné překladatelskou, tlumočnickou a organizační pomoc při koordinačních schůzkách. |
| 4. | Prostřednictvím svých národních členů může v případě potřeby Eurojust předávat žádosti o soudní pomoc týkající se vedeného vyšetřování nebo stíhání. |
Právní úprava:
Sjednání Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU z 29. května 2000 (Úmluva) odráží dosažený vyšší stupeň vzájemných vztahů mezi členskými státy rovněž na úseku poskytování právní pomoci ve věcech trestních včetně sjednocování žádoucí struktury a fungování jejich právních systémů. Účelem, který úmluva sleduje je zlepšit justiční spolupráci ve věcech trestních mezi členskými státy Unie, aniž jsou dotčena práva chránící osobní svobody jednotlivce. Cílem je zajistit, aby vzájemná pomoc probíhala co nejrychleji a nejúčinněji v souladu se základními zásadami vnitrostátního práva členských států. Úmluva doplňuje Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a jiné platné úmluvy v této oblasti, přičemž ustanovení těchto úmluv nadále platí pro všechny záležitosti, na které se tato úmluva vztahuje.
Vzájemná pomoc podle úmluvy je také poskytována při řízení před správními orgány pro činy postihované podle vnitrostátního práva dožadujícího nebo dožádaného členského státu (anebo obou) z důvodu porušení právních předpisů za předpokladu, že by rozhodnutí o jejich porušení mohlo vést k řízení před soudem také s příslušností v trestních věcech. Právní pomoc se tak vztahuje rovněž na řízení o správních trestných činech. Žádosti o vzájemnou pomoc a výměnu informací (tzv. bez žádosti) se předávají přímo justičním orgánům, které jsou pro jejich podání a vyřízení místně příslušné, a jejich vyřízení bude zasláno zpravidla stejným způsobem a cestou. Přitom se nevylučuje ve zvláštních případech možnost kontaktů s ústředními orgány členských států Unie nebo i kontaktů mezi těmito orgány navzájem.
Nachází-li se osoba na území jednoho členského státu Unie a má-li být tato osoba vyslechnuta jako svědek nebo znalec justičními orgány jiného členského státu, může tento jiný členský stát požádat, aby výslech proběhl prostřednictvím videokonference nebo prostřednictvím telefonní konference. Úmluva dále obsahuje ustanovení, která je třeba aplikovat do národních právních předpisů členských států EU jako ustanovení o skrytém vyšetřování, využití agentů, žádosti o odposlech telekomunikačního provozu a institut sledované zásilky. Obsahuje rovněž ustanovení ohledně ochrany osobních údajů a hlavně důležité ustanovení článek 13 o společných vyšetřovacích týmech. Součástí úmluvy je Protokol k této úmluvě obsahující některá důležitá procesně právní ustanovení, jako jsou žádost o informace o bankovních účtech nebo bankovních operacích či žádost o sledování bankovních operací. Tato ustanovení jsou recipována (transponována) do trestních řádů členských států EU.
Úmluva dosud nevstoupila v platnost. Dále viz Schengenská prováděcí úmluva.
Právní úprava:
Rada EU přijala 13. června 2002 rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy. Ve vztazích mezi členskými státy Unie zatýkací rozkaz (zatykač) nahrazuje všechny dřívější nástroje týkající se vydávání (extradice) včetně příslušných ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy. Nahrazuje tak dosavadní extradiční systém mezi členskými státy Unie. Evropský zatýkací rozkaz je definován jako soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát Unie proto, aby jiný členský stát zatkl a předal hledanou osobu za účelem trestního stíhání, výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření. Členské státy pak mají povinnost vykonat tento zatykač na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s předmětným rámcovým rozhodnutím. Přitom jsou však stanoveny důvody právní a věcné pro povinné odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu (amnestie, věk osoby) a nebo důvody, pro které existuje možnost výkon zatykače odmítnout (např. překážka ne bis in idem). Rámcové rozhodnutí obsahuje i některé záruky, které musí v určitých případech poskytnout dožadující (vyžadující) stát.
Pokud jde o realizační lhůty a postupy, evropský zatykač musí být projednán a vykonán neodkladně. Souhlasí-li hledaná osoba se svým předáním, konečné rozhodnutí o výkonu zatýkacího rozkazu má být přijato ve lhůtě do 10-ti dnů poté, co byl tento souhlas poskytnut. V ostatních případech by mělo být konečné rozhodnutí o výkonu zatykače přijato ve lhůtě do 60-ti dnů po zatčení hledané osoby. Z této zásady mohou platit stanovené výjimky. V případě lhůty pro předání osoby platí zásada, že hledaná osoba je předána co nejdříve, jakmile se dotyčné orgány dohodnou, nejpozději do 10-ti dnů po přijetí konečného rozhodnutí o výkonu zatýkacího rozkazu. Nachází-li se osoba po uplynutí stanovených lhůt ještě ve vazbě, musí být propuštěna.
Vydání (extradice) pachatele (osoby obviněné nebo odsouzené či hledané za účelem zadržení a předání) je tedy nahrazeno procesem předání (surrender). V případech 32 specifikovaných trestních jednání, pokud je možno v členském státě požadujícím předání za ně uložit trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně 3 roky je prolomena zásada oboustranné trestnosti. V jiných případech může však být předání podmíněno zásadou oboustranné trestnosti. Důležitým průlomem je rovněž povinnost předávat své vlastní občany na vyžádání jiného členského státu Unie. Dožádaný (předávající) stát může pouze požadovat, aby po provedení trestního řízení mu byla tato osoba předána zpět k výkonu trestu.
Rámcové rozhodnutí zavazuje členské státy přijmout vlastní nezbytná legislativní opatření do 31. prosince 2003.
Právní úprava:
Společná akce o vytvoření Evropské soudní sítě z 29. června 1998 byla přijata jako právní akt třetího pilíře s ohledem na nezbytnost zpružnit justiční spolupráci mezi členskými státy EU. Má být umožněno navázat vhodné přímé kontakty mezi justičními orgány a orgány odpovědnými za soudní spolupráci a stíhání závažné trestné činnosti uvnitř členských států Unie.
Síť kontaktních míst mezi členskými státy Unie (Evropská soudní síť) je zřizována z ústředních orgánů odpovědných za mezinárodní justiční spolupráci a ze soudních nebo jiných příslušných orgánů. Důležité vazby jsou zvláště na Eurojust.
Evropská soudní síť funguje hlavně těmito třemi způsoby - a) usnadňuje vhodné propojení mezi kontaktními místy v různých členských státech Unie tak, aby mohla plnit své funkce; b) organizuje pravidelné schůze zástupců členských států; c) nepřetržitě poskytuje určité množství základních aktualizovaných informací, zejména prostřednictvím vlastní telekomunikační sítě.
Kontaktní místa musí mít stálý přístup k těmto čtyřem typům informací - 1. úplné údaje o kontaktních místech v každém členském státě Unie a v případech potřeby s vysvětlením jejich úkolů na úrovni jednotlivých států; 2. zjednodušený seznam justičních orgánů a adresář místních orgánů v každém členském státě; 3. stručné právní a praktické informace týkající se justičních a procesních systémů v členských státech; 4. znění příslušných právních nástrojů a v případě platných úmluv znění prohlášení a výhrad k nim učiněným.
Za správu sítě založené podle této společné akce a za dostupnost a aktualizaci informací odpovídá Generální sekretariát Rady EU. Jejím základním účelem je vytvořit předpoklady pro rychlý a neformální přímý kontakt mezi příslušnými státními orgány, zejména pak mezi orgány obžaloby. Přitom tato síť nebyla vytvořena pro účely policejní spolupráce, o čemž svědčí i její personální obsazení, které tvoří především státní zástupci, vyšetřující soudci a ministerští pracovníci zabývající se právní pomocí ve věcech trestních.
Právní úprava:
Patří sem taková opatření jako jsou bezproblémové určení příslušnosti soudů, jasné stanovení použitelného práva, dostupnost rychlého a spravedlivého řízení, jakož i účinných postupů pro výkon rozsudků.
Nesnáze, jimž občané skutečně musí čelit při přeshraničním soudním sporu v občanskoprávních věcech, se mají co možná nejvíce zmírňovat. Jedná se příkladně o zjednodušení předávání spisů a informací, používání mnohojazyčných formulářů, vytvoření mechanismů nebo sítí, které by pomáhaly v přeshraničních sporech, a vypracování schémat možné právní pomoci v takovýchto sporech.
Cílem je tedy ulehčit občanům Unie život zlepšením a zjednodušením pravidel a postupů pro spolupráci a spojení mezi národními orgány navzájem a zároveň i pro samotný výkon rozhodnutí. Za tímto účelem se podporuje slučitelnost kolizních norem a ustanovení o soudní pravomoci a rovněž i vyloučení některých překážek řádného fungování občanskoprávních řízení. Současně se sleduje zlepšení koordinace evropských soudů a rovněž (vzájemné) získávání znalostí o právních předpisech členských států Unie, zejména v případech, v nichž je důležitý lidský rozměr záležitosti a které mají dopad na každodenní život občanů.
Spolupráce v občanskoprávních věcech byla původně neformálně řešena v rámci tzv. evropské politické spolupráce a poprvé byla institucionalizována Maastrichtskou smlouvou o EU (1993). Amstrodamskou smlouvou o EU (1999) však byla tato materie převedena do nové komunitární hlavy IV Smlouvy ES. Článek 65 Smlouvy o založení ES stanoví nový právní základ pro soudní spolupráci v občanskoprávních věcech s mezinárodním prvkem, pokud je to nutné k řádnému fungování vnitřního trhu. Jedná se zvláště o tato opatření:
Významným výsledkem úpravy problematiky občanskoprávní v této hlavě IV Smlouvy o založení ES je přijetí nových nařízení ES, která přebírají aktuální verze původních textů příslušných úmluv.
Niceská smlouva o EU (2003) zavádí v záležitostech soudní spolupráce v občanskoprávních věcech rozhodování kvalifikovanou většinou.
Právní úprava: